Bratři.

Ještě nevykvasila jedna náboženská horečka, když začínala druhá. V patách prchajícího husitismu tlačil se protestantism a nauka českobratrská. Lid dříve husitismu oddaný houfně tuto přijímal. Tak vidíme Vážany za vlády císaře Matyáše cele oddané této nauce, vzdor tomu, že Vážany byly majetkem Jesuitů. Nadšenými hesly rovnosti, bratrství a lásky šířila se tato nauka čistého evangelia Kristova a stávala se duševním majetkem a posilou později tak krutě pronásledovaným bratřím.

* * *

V době té stál za vesnicí mlýn svobodníka Roháče. A byl tento pravá česká povaha s krví starých Táborů a Bratr duší i tělem. Neodešel ani jeden pocestný od vrat jeho mlýnice, aby nevyplnil Roháč slova písma: lačné krmiti a žížnivé napájeti. Byl hlavou bratrské víry ve Vážanech. K němu se Bratři scházeli, četli v Písmě a nebyl-li přítomen kněz, Roháč jim ho sám vykládal. Za to zbytek pravověrných nemohl mu na jméno přijiti a zvláště rychtář Nohel, který „pikartem”, beranem a antikristem ho nazýval.

A kdo nerad z rodiny rychtářovy tyto nadávky poslouchal, byla jediná dcera rychtářova, Anička.

„Ale tatíčku, proč je tak nazýváš, vždyť ti nic neudělali a jednoho Boha mají jako my – jedno Písmo svaté -.“

„Ty moudrá, snad jib jib studovala to jejích kacířství, nebo jsi jim načichla od toho mladého antikrista Roháčova?”

Tím mladým antikristem mínil Roháčova syna Jana, který měl Aničku ze srdce rád a Anička jeho, zrovna tolik, jak moc otec její Roháče nenáviděl. „To ti pravím holka, darmo bys mou dcerou byla, kdyby jsi s tím kacířem něco měla.“

„Však on Jeník přijde, ani ho neuvidíš“, myslila si v duchu, jdouc do zahrádky trhati zeleninu.Rychtář zatím odešel k panu vladaři.

Volal ho tento pro nějakou důležitou věc.

Anička nebyla ještě s prací hotova, když ozval se za zahrádkou zpěv:

Pod našimi okny padá z růže květ, pověz mně má milá, proč tě mrzí svět . .

Než zvedla hlavu - hup – a mládenec jak jedle, malovaný jako panna stál před ní.

„Jeníku . .!“, zvolala.

„Snad jsem tě nepolekal Aničko? To jistě ne, vím, že máš od leku uděláno!“

„Kdyby tě tu někdo viděl, ty ve dne přeskakuješ plot . . .!“

Mladík se zasmál. „Snad ho budu v noci přeskakovat, abych na něm za nohavici zůstal viset?“

„Ty se směješ Jeníku, ale nevíš, jak mně je - - tatíček mně s tebou mluvit zakázal!“

„To vážná věc, pravda, ale přece to, že jsem Bratr, nemůže bránit naší lásce, viď Aničko . . .?“

Dívka sklonila krásnou hlavu a pravila: „Nyní již jdi, tatínek může hned přijít . . .“

„Již jdu Aničko. . . na shledanou . .!“ stiskl dívce ruku a již byl za plotem. A tak jak on s písní přišel, loučila se s ním Anička:

Mně svět nic nemrzí, mně jen srdce bolí – plakala bych hned . . .

* * *

Pan vladař Bukovec, zástupce vrchnosti na panství vážanském, do duše promlouval dnes rychtáři Nohelovi o pikartech.

„Antikristovo pokolení je to rychtáři! Pravou samospasitelnou církev Kristovu zavrhli a jedem své nauky otravují pravověrné a chtějí jako kněz pod obojí přijímati. Právě dnes dostal jsem přípis od milostivé vrchnosti, bych co nejvíce kacířské učení potíral, kacíře pronásledoval, to prý nevadí, že císař Matyáš jakési ústupky jim povolil. Proto musíme se rychtáři oba přičiniti a bludnému učení meze klásti. Jak vypadala by naše vrchnost – řád tovaryšstva Ježíšova – který o pravou víru pečuje a sám na panství svém, zrovna v srdci majetku svého, bludaře měl!? Noheli věz, že od dnešního dne počneme dílo „ad majorem Dei gloriam“ - - nekoukej tak udiveně! Česky se to řekne: „K větší slávě boží.“ A bude tvojí povinností každou takovou prašivou ovci a berana mně označiti a já jim budu tokacířství z těch tvrdých palic radikálně vyháněti! A kde myslíš, že je semeniště Antikristova?“

„Mlynář Roháč, pane vladaři!“

„Ta duše kacířská! To je svobodník, ale nevadí – i tomu se pokusím hlavu napraviti!“

Rychtář odcházel s ještě větší nenávistí proti Bratřím, než když prve k vladařovi vstupoval. Ten zatím pohodlně roztáhl se na stolici, přivřel oči a osnoval plány, jakým způsobem zameziti šíření nauky bratrské a jak Bratry pronásledovati . . .

Rychtář odcházel s ještě větší nenávistí proti Bratřím, než když prve k vladařovi vstupoval. Ten zatím pohodlně roztáhl se na stolici, přivřel oči a osnoval plány, jakým způsobem zameziti šíření nauky bratrské a jak Bratry pronásledovati . . .

Soumrak halil údolí a přítmí počalo se vkrádati do korun stromů, netopýři počali poletovat, na věži kostelní zahoukla sova, okénka malých chaloupek zasvitla . . .

Ode mlýna zazníval klepot kol a hučení vody splavu a mísilo se se šuměním topolů za mlýnem, pod nimiž tiskl šťastný Jeník Aničku ve svém náručí.

„Opět jsi tak smutná Aničko a já bych radostí líbal celý svět. . .“ pravil mladík.

„Jak nemám býti smutná? Představ si, jak to u nás vypadá! Dnes zase přišel tatíček celý mrzutý, nemluvil, a otevřel-li ústa, byla to nadávka vám – a mně to tolik bolí . . .“

„To ten vladař, holohlavec, zase do něho nahučel něco o pikartech.“

„A co to máte vlastně za víru, Jeníku, že vás tolik nenávidí?“

„Čisté evangelium Kristovo, tak jak je hlásali svatí apoštolové a přísný život dle něho.“

„Nic špatného tedy ve vaší víře není . .?“

„Jak toho bys se mohla domnívati o naší vznešené nauce lásky k Bohu a bližnímu?“

„Však ty umíš pěkně vykládati tu lásku k bližnímu“, zažertovala Anička.

„To zase nikdo neví, nežli ty . . .“

„Jak divně osud si s námi zahrává, každý jiné náboženství v srdci chováme . . .“

„Avšak jeden Bůh je Aničko pro všechny a jedno největší přikázání: „Milujte se. . .!“ Ty jednou musíš býti má, kdyby třeba deset holohlavých vladařů otci tvému radilo, třeba bych byl u něho antikristem posedlým . . . Ty jednu nauku náboženskou se mnou budeš slyšet, z jednoho kalicha píti . . . tak jako že tam na nebesích jeden Bůh jest . . .“

* * *

Byl opět tmavý večer, jehož ticho přerušováno bylo zahouknutím sovy, zaštěkáním psa, který věrně hlídal majetek svému hospodáři.

Ač za takového večera, kdo nemusí, nevychází, raději doma sedí, přece ke mlýnu scházely se temné postavy, jichž tlumené kroky přestávaly u vrat mlýnice. Prošli hučící šalandou a již vítal je Roháč, svátečně oděný, se slavnostní tváří. A ku podivu, i příchozí měli na sobě lepší šat než všední. A všechny vítal je mlynář stejně srdečně a přátelsky.

Když se usadili a pojedli něco občerstvení, které jim mlynář uchystal, utichli, neboť vstoupil mezi ně muž prostředních let, s tváří usměvavou, očima pronikavýma – bratrský kazatel – a pozdravil je: „Pokoj vám, Bratři!“

„I tobě, otče“, děkovali na pozdrav a mnozí tiskli ruce.

Ticho zahostilo se ve světnici, když počal k nim promlouvati.

„Bratři! Jak ovce v ovčinci shromáždili jsme se zde, abychom slovem svatého evangelia zavlažili srdce svá a unikli na chvíli vlkům hltavým, kteří obcházejíohradu naši! Abychom upevnili skálu víry naší v srdcích svých. Bratři! Slouti bratrem neznamená vyznávati evangelium toliko ústy, nýbrž také skutky. Praví apoštol: „Víra vaše bez skutků marná jest . . .“ Co za víru by to bylo, když bych se modlil k Bohu a bližního svého nenáviděl bych? Svatý Jan praví o člověku takovém: „Řekne-li kdo, miluji Boha a bratra svého by nenáviděl, lhář jest!“ Neb kdož nemiluje bližního svého, kteréhož vidí, jak Boha, kteréhož nevidí, může milovati? Milujte a odpouštějte i těm vlkům hltavým modlíce se: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.“ Ne o království hmotném, ale o království lásky k nám v evangeliu mluví Pán náš. Vzdělávat těžce tvrdou půdu pro símě svého učení, aby vyrůstalo království lásky. Kropil a zaléval je svou svatou krví! Jaké osení vzešlo ze semene jeho a svaté jeho krve? Hloží a trní udusily dobré semeno a vyprahla země svatou krví kropená a místolásky hněv a nenávist vzešly. Požehnal Pán učedníkům svým, když posílal je do světa . . . a následovníci jejich místo požehnání kletby syčí, jsouce vlci hltaví v rouše beránčím. Proto Bratři víra naše s korunou utrpení na hlavě, láskou v srdcích hlásána, šíří se a zachvacuje mnohé . . .!“

V posvátném nadšení přijímali Bratří z kalicha po kázání a nočním tichem nesly se velebné vážné jejich zpěvy. . .

Zabušeno bylo na vrata . . . . Roháč se ulekl, ale zároveň povstal rozrušen, kdo opovažuje se rušiti posvátný okamžik. Otevřel!

Vstoupil s rychtářem a za ním ozbrojená čeleď. Užasli Bratři, pobledl i kněz.

„Zakazuji ti Roháči jménem vrchnosti schůzky kacířské!“

„Zapomínáš pane, že jsem svobodník a půdě vrchnosti náš obřad se nekoná!“

„Ale poddané milostivé vrchnosti zde shromažďuješ a otravuješ jedem kacířství! Však vidím je, jak se schovávají. Hle, tam Novák, co ještě vrchnosti desátek dluží, tam Smrk, co vrchnosti dříví z lesa odvésti má . . ach sami lepší! Slyš, Nováku, zítra chci míti desátek odveden a ty Smrku – dříví z lesa odvezeno!“

Odešel pan vladař s čeledí a ticho dusné hrobové zavládlo mezi Bratry. Novák a Smrk neměli již více stání – odešli a za nimi jeden po druhém i ostatní se vytratili. Zbyl kněz a Roháč.

„Což otče nemáme svobodu vyznání, nepodepsal císař majestát?“

„Na papíře, drahý Bratře, musíme proto trpělivě snášeti protivenství, neboť stojí psáno: „Trpěti budete pro jméno mé!“

* * *

Boj za svobodu svědomí byl dobojován! Rozprášeny byly voje stavovské a zaplesali vítězové a slova biblická vyplnila se na Bratřích: „Roztlučeš je pruty železnými a jako nádobu hliněnou roztříštíš je . . .“

Bratři vážanští báli se vrchnosti. Věděli, co je očekává po nezdařeném boji. S Roháčem v čele opouštěli rodnou ves, v níž se narodili, rostli, radosti s bolestmi prožívali, rodnou hroudu vzdělávali a potem své těžké práce kropívali, v níž pravdu poznali, naučili se jí milovati a pro ní i své statky opouštěli. Se slzami v očích se s ní loučili – vždyť byla jim tak drahá . . .

Jan loučil se s plačicí Aničkou . . . Naposled líbal ta krásná ústa, jež šeptávala mu pohádky nejsladší, stíral slzy s očí, jež se na něj druhdy tak vesele smávaly.

A mlýn stal tichý, jen splav hučel a šumící topoly poslední rozloučení . . .

Naposled pohlédli emigranti na mizící jim před očima vesničku a hrst rodné hlíny dobře uschovali, aby v cizině umírajíce, do rakve si ji dali vložiti a alespoň tak na rodné půdě odpočívali.

Umlkl v dálce rachot emigrantských vozů, zmizeli s obzoru s tklivou písní „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok!“

A marně hleděla Anička v širou dál . . . Slova Jeníkova slyšela stále: „Neplač Aničko, vrátím se zase . . . !“

* * *

Sedávala sama smutna pod vysokými topoly a hledívala do hluboké, zvolna tekoucí řeky, jako by ssi chtěla modrá očka vyhleděti. Vyplakala již tolik slz, že by je pod ní tekoucí řeka pojmouti mohla . . . A milý se neobjevoval, aniž dal o sobě zprávu z ciziny! Co chvil proseděla na tomto místě, kde dříve zněl šepot jejích sladkých slov,tiché radosti a štěstí . . . a nyní – stěží dusí pláč . . .

A nastaly zlé časy ve vesnici. Co vytrpěli mírnější Bratři, o nichž zjevně se nevědělo, že jsou kacíři a zůstali proto ve vesnici.

Pan vladař postaral se se svou čeledí o spásu jejich duší. Koho neviděl v kostele, neb měl v podezření, že jest kacířstvím nakažen, přečetl mu levitu, že mu vlasy strachem na hlavě vstávaly a nikdy více nepřál si s panem vladařem se setkali.

A uměl si to pan vladař zaříditi. O největších svátcích každý cedulkou se musil vykázati, že byl na službách Božích a že přijal svátosti. Běda tomu, kdo cedulky neměl! Vyslechl horkou kapitolu.

„Tak, ty cháme kacířský, desátek neplatit, vrchnosti pole nezorat, kostelu se vyhýbat, z kacířských knih rozumy brát, no počkej!“

To „počkej“ znamenalo, že postižený Bratr ocnul se v rukou panské čeledě, která kacíře zmrskala a do vězení na několik dní zavřela. A když ho potom vypustili, pověděl mu vladař pár slov na rozloučenou.

„Co, ty berane vrtohlavý, rozmyslil’s si svoje kacířství? Jestli nebudeš dělat jak se ti káže, usmažíme tě, jako Husovi se stalo!“

Zatím co toto příkoří dělo se Bratřím ve Vážanech, přijala vlídně cizina vystěhovalce vážanské. Roháč vykonával skutky pravého milosrdenství pro chudobnější Bratry, postaravse, aby neutonuli v bídě, jež se mezi vystěhovalými Bratry rozmáhala. Však mysl jeho táhla k Vážanům a jednoho dne počal konati přípravy na cestu do vlasti. Jan prohlásil: „Otče, půjdu s tebou!“ Roháč svolil.Věděl, že táhne Jana nazpět nejen láska k domovině, nýbrž i k Aničce.

Nepozorováni se vrátili a tiše usadili ve mlýně, který dosud řídila zkušená ruka stárkova.

Příchod jejich nikdo nepozoroval a první kdo o něm zvěděl, byla Anička, když ji Jeník překvapil sedící pod topoly a hledící do vody.

„Jeníčku, ty’s přišel!“ zvolala chvějícím se hlasem a očka se jí zalila slzami.

„Vždyť jsem ti řekl, Aničko, že přijdu!“

„A když tě chytnou?“

„Nestrachuj se miláčku; knih u nás nenajdou a ostatně – vždyť pan vladař může myslet, že jsme katolíky!“

A když zvěděl, že Roháč přišel, sám spěchal se svými pacholky a prohledal celý mlýn, zda by nenalezl kacířské knihy. Ale nenašel.

„Dobře jsi to poschoval, ale věz, že mám oči syslí,“ řekl mu pan vladař na odchodu.

„Nevěří pan vladař, že jsem pravověrný?“ řekl na to Roháč a znělo to panu vladařovi opravdově. Ba i několikrát ukázal se Roháč na katolických službách Božích, několikráte procesí se zúčastnil a pana vladaře popletl úplně. A to právě Roháč potřeboval! Dlouho ničeho nepodnikal ohledně Bratří vážanských, jen byl němým svědkem jich pronásledování se strany vladařovy. A když později počal pracovat, bylo počínání jeho opatrné, že i sám vladař ničeho nepozoroval.

V podzemních chodbách, jež si Bratři za noci vykopali, se schovávali a za noci konali svou pobožnost. Tam ukryty byly poklady nejdražší: bible, kalich a bratrské kancionály. Tam přicházel bratrský kněz k opuštěným, těžce zkoušeným Bratřím a posiloval je slovem Božím čistého evangelia.Slzeli všichni, když promlouval k nim slovy písma:

„Toť jsou počátkové vašich bolestí. Na sněmy budou vás vydávati a do shromáždění voditi a budete bíti pro jméno mé a v nenávisti u všech budete pro mne, ale kdož setrvá do konce, spasen bude. A když potom uzříte ohavnost zpustošení, o kterémž psáno jest skrze Daniela proroka, přijdou dnové soužení, jakéhož nebylo od počátku stvoření, kteréž Bůh stvořil až dosavad, aniž bude. Proto modlete se!“

V podzemních chodbách, jež si Bratři za noci vykopali, se schovávali a za noci konali svou pobožnost. Tam ukryty byly poklady nejdražší: bible, kalich a bratrské kancionály. Tam přicházel bratrský kněz k opuštěným, těžce zkoušeným Bratřím a posiloval je slovem Božím čistého evangelia.Slzeli všichni, když promlouval k nim slovy písma:

„Toť jsou počátkové vašich bolestí. Na sněmy budou vás vydávati a do shromáždění voditi a budete bíti pro jméno mé a v nenávisti u všech budete pro mne, ale kdož setrvá do konce, spasen bude. A když potom uzříte ohavnost zpustošení, o kterémž psáno jest skrze Daniela proroka, přijdou dnové soužení, jakéhož nebylo od počátku stvoření, kteréž Bůh stvořil až dosavad, aniž bude. Proto modlete se!“

A když přijímali pod obojí, zazářily tváře všech, jako zářil kalich v rukou kněze a podzemní prostorou zněla píseň: „Do ochrany Tvé se poroučíme pane!“

* * *

Později počínal si Roháč směleji a i ve mlýně počali se opět Bratři scházeti.

Pan vladař počal větřiti kacířství . . .

A když jednoho večera šeptal si Jeník s Aničkou slova nejsladší, vyrušen byl hlukem blížícím se od vsi a poznal vladaře s čeledí. Vyskočil rychle. – U nich jsou shromážděni Bratři a vladař s čeledí tam jde . .

„S Bohem Aničko!“, zvolal. Jeho bledá tvář blížící se tlupa ozbrojených mužů od vesnice poučily ji, o co jde.

„Půjdu s tebou,“ řekla a běžela za ním do mlýna.

„Tatínku! pan vladař s čeledí!“ zvolal vběhnuv bez dechu do shromáždění.

Klidným hlasem kázal Roháč: „Schovejte knihy, kalich, kancionály a zataraste dvéře!“

„Otče, co míníš?“ tázal se Jeník.

„Budeme se bránit, milý synu; jiného nám nezbývá! Jste při tom?“ tázal se ostatních.

„Jsme!“ zvolali.

„Někteří na střechy, jiní ke dveřím!“

Sám pak odebral se na půdu k okénku střechy a mluvil s panem vladařem.

„Otevřte! plemeno kacířské,“ zahřměl za vraty mlýnice pan vladař. A pacholci jeho opřeli se do vrat a chtěli je vypáčiti. V tom se střechy letělo kus kamene a jeden pacholek omráčen klesl k zemi.

„Dobře jsi se ty starý hade zatarasil, ale přece tě dostanu! Zapalte to kacířské hnízdo!“

A již šplhali někteří pacholci s věchty slámy na střechu. Ale žádnému se valně nedařilo. Skoro všichni omráčeni se střechy sletěli. Přes to, že houf pacholků vladařových se ztenčil, pokládal Roháč za marné se dále brániti. Když ne dnes, zítra jistě je vladař dostane!

„Bratři! pravil „dobrovolnou smrtí zhyneme, žádného z nás nesmí vladař dostati do rukou! Modlete se Bratři!“

Co Bratři se modlili, vzal věchet slámy a sám mlýn podpálil.

Plameny vyšlehly! – Pan vladař zahučel: „Zarytý beran, sám podpálí, jen aby mě ušel!“

Zanikal zpěv a modlitba Bratří . . . mlýn byl v plamenech, v nichž Bratři a Jeník s Aničkou nalezli smrt. . .

„Marně hledal rychtář dceru. Měl ji přece rád. A on to byl, který vladaře dnes na Bratry přivedl.

„Rychtáři slyšíš? dcera ti uhořela s tím mladým kacířem!“ zahučel mudoucha jeden pacholek.

A rychtář vytřeštěným okem hleděl na dohořívající mlýn . . .

Jen pan vladař byl spokojen. Kacíři byli pryč a on s úsměvem na rtech šeptal si:

„Ad majorem Dei gloriam.“

Boží muka

Ve stínu vonných lip stojí bílá s červenou střechou – Boží muka. Za krásného dne hrají si pod lipami děti, ozdobí ji kvítím a poutník kolem jdoucí zbožně klobouk smekne a pokřižuje se. V době suchých dnů koná se k ní procesí, jinak stojí tiše a osamocena, obetkána tklivou bájí svého postavení. Nestála tu před mnoha lety a jistě že zbožná duše křesťanská nadarmo ji sem nepostavila.

Bylo to za dob, kdy tu ještě nestála – a majetníkem jedné z větších usedlostí vážanských byl sedlák Kudrna, první ze tří radních, kteří rychtářovi v obecních věcech radili.

A na pány držel ten bohatý sedlák s výraznou tváří českého sedláka: vysedlými lícními kostmi, klenutým čelem, orličím nosem, s křivými rty a hladce oholenou tváří. A nejel-li nikdo na robotu pro pilnou práci, sedlák Kudrna jistě jel ve svých žlutých koženicích, jež vězely v odřených botách a šedém kabátě těsně u krku zapnutém. A proto ho měl pan vrchní rád a dal na něho více jak na rychtáře. Ba slíbil mu, že se postará o to, aby se co nejdříve rychtářem stal. Ba pan vrchní i ke Kudrnům zašel, aby si prohlédl Kudrnovo hospodářství; ale zlí jazykové si povídali, že ne hospodářství, ale hezká panímáma Kudrnová ho tam táhne.

Na jeho poli to nebylo vždy nejlepší! O to musil se postarati Kudrnův Václav s kravičkami. Nerad viděl otcovu podlízavost pánům, ale co měl dělat? Vlastnímu otci poroučeti nemohl! A když přijel s pole a otec z roboty, a matka mu podstrčila nějaký ten lívaneček, věděl, že zase u nich byl pan vrchní. Snědl ho a matce odpustil,vždyť ji měl tak rád – raději než otce, s nímž ani on, ani matka mnoho radosti nezažili. Dřel sice Václav na vlastním, na robotu jezdil, ale přes to byl povahy veselé, někdy až příliš veselé. Nikdy by si nedovolil žádný ze všech chasníků, kteří na robotu jezdili, drábovi říci to, co on. Kolikráte, když v pondělí chodil dráb od čísla k číslu, na dvéře tloukl a na robotu volal, Václav pokropil mu hlavu vodou, když ji strčil do dvéří. Ač věděl, že dráb bude žalovat, nebál se – však to matička s panem vrchním spraví! A u muziky mohla na něm všechna děvčata oči nechat! Nadarmo ho chasa nezvolila stárkem! Však si na tom Mařenka rychtářova zakládala! Žádný nedovedl děvče tak roztočit, jako on a před drábem si dupnout a výsknout!

Když přišel dráb o půlnoci chasu z hospody vyhánět, aby šla spát a ráno na robotu vyspaná a čerstvá přišla, zavýskl si Václav, hodil muzikantům celý zlatník, zatančil a zazpíval si:

Ten vážanský vrchní, ten má zlého drába, visí mu karabáč s ramen na záda.

„Ta opovážlivost, před drábem tak vyvádět,“ šeptala si děvčata a Mařenka strachem domů utekla. Václav hodil muzikantům ještě jeden zlatník a nechal se vyprovodit muzikanty až domů.

Druhého dne byli všichni na robotě a Václav spal! A dráb nemohl mu ani křížek u jeho jména udělati, mělť starý Kudrna několik dnů napřed oddělaných. A když dráb žaloval panu vrchnímu co vyváděl, zamyslil se tento a jako pro sebe si opakoval: „Václav – Václav. . .“ Nevěděl dráb, že pan vrchní byl také jedním z milovníků panimámy Kudrnové, když byla ještě svobodná.

Měl ve vesnici Václava každý rád. Již svým milým zjevem musil se každému zalíbiti a děvčata na přástvách ho zlobívala:

„Václave, tys měl sukně nosit!“

„To byste tomu dali! – kdo by dráby zlobil? Taková zlost jen těm „copánkářům“ prospívá!“

Děvčata se rozesmála. „Jak’s to řekl?“

„Copánkáři! – zeptej se děvče zítra drába, zdali by nechtěl tvůj cop!“

„Ano, a potom bych se bála několik dní na robotu přijít a křížky by rostly . . .“

Ale přece jednou se Václav na panské vrátnici octnul. Stalo se to tak. Vezl pozdě večer fůru panského obilí a Mařenka již na něho čekala. To Václav věděl, a proto si odlehčil zpěvem:

Tihle naši páni, to jsou grobiáni – pošlou z roboty pozdě po klekání!

Pan vrchní ho slyšel! „Počkej ptáčku,“ vztekal se, „uvidíme, jak budeš v kleci zpívat!“ A nechal Václava na vrátnici zavřít.

Ten večer se ho Mařenka nedočkala! Smutná šla domů, když se dozvěděla, proč Václav nepřišel.

Však ten nic si z toho nedělal a zpíval dále:

Lépe sedět na vrátnici,

nežli s pátka na sobotu

kravky vzít a pánům

jeti na robotu.

Pan vrchní se vážně zamyslil. „Čertův chlapík! Čí pak má krev? Starý je takový dobrák, dře, ani slovem nepípne a matka, ta byla vždy tichá co ji znám a Václav . . .“ Pan vrchní si vzpomněl, že za mlada měl taky nepokojnou krev. . .

„No posedí si a zítra ho pustím,“ řekl pan vrchní sám k sobě.

„Jdi a dělej trochu vážného chasníka, kam to s takovou přivedeš, leda do bílého kabátu,“ napomínal druhý den Václava.

Ten si dal klobouk na stranu a zazpíval si jda přes dědinu:

Ten vážanský vrchní, to je hodný pán – ráno přišel ke mně, otevřel mně sám . . .!

Více se doma zalekl otce!

„Tak to dále Václave nepůjde! Mám to pěkného syna! Z pánů si posměch tropit a skládat na ně písničky. Nepolepšíš-li se, sám řeknu panu vrchnímu, aby tě do bílého kabátu oblékli.“

Zalekl se – bílého kabátu se bála tatíček neznali žertů.

Sama Mařenka večer s drobnými slzičkami v očích ho prosila, aby tak nevyváděl.

„Ty mě Václave nemáš rád!“

„Mám Mařenko . . . tolik tě mám rád!“

„A přece takovou vyvádíš! Slib mi Václave, že budeš hodný . . .“

„Budu Mařenko!“ sliboval upřímně.

Zdálo se mu to docela lehké, něco pro drahou dívku učiniti! A zdálo se, že se skutečně polepšil. Na robotu jezdil v pořádku a drábům se přestal posmívati. Jak častohosvrběl jazyka vždy vzpomněl si na večer, na Mařenku. Byl proto tichý jako beránek. Ba často i koš napakovaný od maměnky panu vrchnímu zanesl, ač jindy byl by to sotva učinil. Pan vrchní poklepal mu na rameno, až na dvůr s ním vyšel a na pozdrav přívětivě mu kynul, až sami drábi v údivu zůstávali stát.

Za to večer čekávala ho odměna.Mařenka vzala ho kolem krku a tázala se:

„Jak Václave, byl jsi dnes hodný?“

„Byl, Mařenko!“

„Nevím, nevím – sama již ti nevěřím!“ a vesele se při tom zasmála a hrozila mu prstem.

Václav objal milou dívku a bral odměnu za to, že byl hodný na robotě . . . .

* * *

Mladé krvě se nedá dlouho poroučeti! Václav zase sem tam nějaký kousek vyvedl. To by ale nepadalo na váhu . . . ale přišly ostatky a s nimi i nezbednost chasy. Ač mohla si chasa více dovoliti než jindy, přec rozpustilost musila míti jisté meze.

O ostatcích chodívala chasa s „medvědem“ a děvčata musila se vykupovati, padla-li do jeho rukou, uzeným masem, vajíčky neb penízem.Letos byl „medvědem Václav. Chasa těšila se na nějakou švandu – šila již čertovinu s Václavem několik dní předem! Mařenka se zase bála, aby něco nevyvedl.

Bylo by to docela v pořádku všecko dopadlo, celé ostatkové veselí, kdyby nebyl před samou hospodou, když se průvod vracel s „medvědem,“ se namanul do cesty panský dráb. Rozpustilý „medvěd“ ho do struhy zatáhl a tam okoupal. Však již tu byl pan vrchní a ostatní drábi! – Chasa se rozprchla a „medvěda“ svázaného na vrátnici zavedli.

U Kudrnů bylo boží dopuštění! Starý nadával, až se hory zelenaly. „Jen ať prý kluka do bílého kabátu oblečou, když nechce býti lepší!“ A Kudrnová a Mařenkou si mohly oči vyplakati.

Konečně rozhodla se prvá a šla k panu vrchnímu. Nebyl vrchní zlého srdce! Za mlada nebýval sám lepší! Potěšil panimámu a řekl: „Vždyť z něho může býti dobrý rychtář!“

Václav byl několik dní na vrátnici a pan vrchní chystal se mu do duše promluviti a pustiti ho. Však přišel starý Kudrna! S ohnutým hřbetem a pln pokory k panskému úředníku.

„Přišel jsem vás pane vrchní prosit, abyste toho kluka do bílého kabátu obléct nechal!“

„Pro Boha, vždyť vaše panimáma tu před vámi byla a prosila mě . . .“

„Co panimáma,“ skočil mu tvrdý sedlák do řeči, až se pan vrchní podivil, „já jsem doma pánem“ – a odešel.

Zamyšlen seděl pan vrchní a divný, chvílemi i bolestný úsměv pohrával kolem jeho rtů. Mohl by vlastní otec se svým synem tak nakládat?

„Václave,“ řekl, „tatík tvůj zde byl; chce abych tě do bílého kabátu nechal obléci!“

„Třeba do čertovy kůže!“ zahučel Václav.

Druhého dne, než slunko ozářilo u mlýna vysoké topoly, jel Václav k Brnu a zářivý paprsek sluneční našel jen plačící Mařenku pod topoly . . .

* * *

Uplynulo pár let . . . Ve Vážanech se leccos změnilo. Kudrna stal se rychtářem a byl od lidí více nenáviděn než sám vrchní. Jak ne? Syna – vlastního syna na vojnu sebrat nechá! Však dělal pána, co byl rychtářem! S novým panem vrchním si i ruku podával. Starý odešel, byv v úřadě povýšen. Rád šel z Vážan – věděl, že panimáma Kudrnová pláče. Však řeklamu na rozloučenou: „Víš, čí byl Václav syn?“ A pana vrchního to bolelo, ale bylo již pozdě.

Mařenka byla již selkou, jen očka se jí někdy pokalila vzpomínkou na Václava.

Nezapomněla matička . . . . Když vypukla „francouzská“ vojna, často dala na modlení za svého jedináčka. A když táhla vojska rakouská a ruská k prateckému kopci – hledávala a ptávala se po Václavovi.

„Kdybych ho alespoň ještě viděla,“ šeptávaly její rty. A uviděla ho!

„Když dne 5. prosince 1805 rozprášil slavný císař Francouzů, Napolenon I., spojené vojsko ruské a rakouské v tak zvané bitvě „tři císařů“, prchala poražená vojska od Pratce přes Hostěrádky k Vážanům a Šaraticím. K Vážanům spěchal hlouček prchajících vojínů a nesli s sebou těžce raněného. Přišli ke vsi na mírné návrší, když stihatelé byli jim v patách.

„Položte mě zde, kamarádi,“ prosil raněný, „jsem zde v rodné obci.“

Přišli zvědavci z vesnice a prohlíželi raněného. „Ježíš Maria,“ zvolal kdosi, „vždyť je to Kudnův Václav!“

Matička jeho přiběhla a se zoufalým pláčem vrhla se k němu.

„Václave, mé drahé dítě!“

A líbala v slzách svého jedináčka.

Domů ho ani nedonesli!

„Matičko . . . jsem u Tebe . . .“ zašeptal několikrát, stiskl matce silněji ruku a zemřel.

Pochovali ho na vážanském hřbitově a na těch místech kde zemřel, nechala panimáma Kudrnová postaviti Boží muku, neb tam syna naposledy viděla . . .

Ze staré školy.

Chaloupka z kotovic, pěkně bílená, doškovou střechou, na níž sem a tam zelený mech se uchytává. Před okny malá zahrádka s vůní resed a záhony sametové macešky a pestrých aster. Malinkými okny zabloudil do chaloupky sluneční paprsek a vesele zasmál se na děti, sedící v dlouhých, místy již pořezaných lavicích, jako by se jim vysmíval, že venku je tak krásně, zelený trávníček zve sám ke skotačení, a ony musejí se učiti!

Však děti byly rády ve škole. Měly nového pana učitele a ten tolik krásných věcí jim vyprávěl. Neměl rákosky, jako ten starý pan učitel, co je před tím učil! Nepotřeboval vypláceti hotovými. Stačilo mu, když řekl: „Dnes budeme si děti vypravovati něco o králi Svatoplukovi. Ale než začnu vyprávěti, musí tito jíti za dvéře . . .“ a pan učitel vytáhl papírek, na němž byla jména vinníků. Toho papírku se děti bály více než rákosky.A přečetl-li jména – mnoho jich nebylo – plakali vinníci tak usedavě, že pan učitel je nechal poslouchati s ostatními!

Matěj Opravil, tak se totiž nový učitel nazýval, byl sice mladý, ale škole rozuměl. Dovedl v těch mladých srdcích rozkřesati jiskru nadšení při svém vypravování a zářící oči dětí to dokazovaly . . .

Když pan učitel dovykládal, seděly děti jako pěny a ticho bylo jako v kostele, jen v některé lavici červotoč se ozval . . .

A jak pěkně uměl brky seřezovat a pera dělat! A šlo mu to rychle od ruky. Za hodinu nařezal pro celou třídu brkových per! Pak ještě předepsal dětem do předlohy na odpoledne. Krásně psal, jak když tiskne.

Přišed ze školy domů, popravil pan učitel svoje hospodářství: kanárka, jemuž dal čerstvé vody a semence a kosa, jemuž na zahradě hlíst narýpal. Pak teprve pustil se do skromného oběda. Z hospody si nechával nositi polévku a tím ostatním pamatovali na něho sousedé. Po obědě vyšel na zahrádku a dýchaje vůni resedy, čítával Nejedlého „Hlasatele,“ který mu z Prahy až sem docházel. A sousedé vidouce ho tak v knihy ponořeného, správně hádali, že mají učitele, Který ví víc, nežli je třeba. Studoval Matěj Opravil již dva roky práva a jen nedostatek prostředků přinutil ho, aby přijal místo filiálního učitele ve Vážanech. Těžko si zvykal na tu kantorskou bídu.

S těžkým srdcem oblékal na sebe v sobotu lepší kabát a šel vybírat „sobotales.“ Skoro se styděl, zdálo se mu, jakoby žebrotou šel. Ale v každém statku ho rádi viděli.

Platívaly se z větších dětí 4 krejcary stříbra a z menších 2 krejcary.

„Z daleka, pane učiteli?“ tázal se jednou rychtářů

„Z Drahan, pantáto rychtáři. Matička tam má chaloupku!“

„Znám Drahany, znám! S koňskými handlíři jsem se tam jednou sešel a napálili mě s naším „hnědákem.“ A co tatíček váš?“

„Nežije pantáto; tak dlouho co již kantoruji, nežije! Proto jsem studií musil nechat!“

„A daleko již jste pane učiteli byl?“

„Ještě dva roky a mohl jsem býti doktorem!“

„Pánu Bohu poručeno; máme vás tu rádi, zle vám u nás nebude, také slušné živobytí uhájíte!“

A kdo mohl, ještě panu učiteli k „sobotalesu“ přidal. Než pan učitel dědinu obešel, měli čtyři silní žáci co nésti!“

U pana vrchního se také stavil. Ten si šňupl a stiskl upřímně ruku nesmělému učiteli.

„Tak si sedněte u nás pane kantore, ať nestojíte jako školák! Slyšel jsem, že jste již dosti vysoko byl!“

Učitel smutně přisvědčil. Pan vrchní nebyl ze zarmoucených!

„Jste mě pěkný voják! Života nesmí se bát! Zle vám nebude. Dostanete 100 zl. stříbra, sobotales, dřevo a uhlí na topení. Sousedé i jinak dají pomohou a budete ke mně moje děti choditi učit a zadarmo to také nebude!“ A pan vrchní se usmál: „Šlaka se u nás kantůrku budete mět zle!“ Zavolal písaře, aby donesl ze sklepa do „starší“ a všichni tři si ťukli na zdraví. – Byl tehdy vážanský vrchní hodný pán.

„Slyšíš písaři, ten má více škol než my oba dohromady,“ pravil vrchní a pan učitel stydlivě klopil oči.

A muzikant byl pan učitel znamenitý. Když řídil o svátcích vánočních zpěv, šlo to tak krásně, že lidé plakali a když on hrál „solo“, sám pan farář šaratický se u oltáře ohlédl. Však sám velebníček si ho „vážili“ a často i na oběd byl v neděli na šaratickou faru pozván. Však mu to šaratický kantor záviděl!

Na Tři krále chodil dům od domu a psával „tři krále“ a to mu také pár grošů vyneslo, jež mohl poslati staré matce.

I na muziky ho zvali, aby šel hráti, ale pan vrchní mu zakázal – a pan učitel poslechl rád; co ztratil na penězích, nabyl na vážnosti. Zato sv. Blažej byl zdrojem jistých příjmů. Býval to svátek školní mládeže a ta se těšívala na něj dlouho napřed. A jen tři žáci klidili největší slávu o sv. Blažeji. Jeden z nich představoval sv. Blažeje a druzí dva vojáky s dřevěnými šavlemi. Při odříkávání celého děje vojáci Blažeji místo hlavy čepici sráželi. Několik šavlí měli v zásobě a na ty napichovali maso pro pana kantora a poponášeli si koše bohatě naplněné. Chodívali dům od domu a zpívali:

Blažeje svatého, učitele velkého, školní dítky svátek mají, těšme se zněj . . . atd.

Večer se všechno sešlo ve škole, kde pan učitel dětem hostinu vystrojil a dlouho do pozdního večera ozýval se zpěv a jásot bezstarostné mládeže.

Nejvolnějším cítíval se pan učitel mezi dětmi ve škole. Dětem náležela budoucnost a těm otevíral dětská srdéčka a vléval do nich lásku k rodičům, mateřské řeči a rodné zemi. Do těch prostých, nezkažených srdcí vštěpoval pravé zásady pro život.

V době, kdy města zaplavována byla němčinou a česká řeč jako chudobka, popelka vystěhovati se musila z lepší společnosti, nazývána jsouc „řečí sedláků“ a bylo jí opovrhováno, tehdy ta chaloupka s doškovou střechou byla tvrzí, jež tu řeč „vyobcovanou“ hájila a učitel ve škole učil tu řeč milovati a jí si vážiti. A pod tou doškovou střechou bylo srdce ryzí a šlechetné! Kolikráte odpustil chudobným dětem „sobotales“, jen aby přišli do školy. A sám pak šel vrchního pokorně prosit o nějaké peníze. Pan vrchní půjčil rád a když pan učitel odcházel, jako mimochodem řekl, že byrád viděl ty věci, na něž pan učitel tolik peněz vynakládá. Ten se ukázal brzy a přinesl Nejedlého „Hlasatele“, Krameriovy „C. a k. vlastenecké noviny“, Pelclovu „Novou kroniku českou“ a mnohé jiné. Pan vrchní se divil a oči otvíral, že již Čechové se tolik zmohli. A když časopisy přečetl, ozvala se v něm také česká krev . . . podepsal se na listinu hezky česky: Kasička – až se písař zděsil a ptal se pana vrchního, zda se neráčil zmýliti.

A mezi dětmi uměl pan učitel vzbuditi lásku ke knize. Na trávníku u housat seděl kluk a četl Krameriovu „Čarodějnici Megaru“, „Pohádky o Rybrcoulovi“ a starší četli i dobrodružný život „Robinsona Krusoa“.

A nebylo krásnějšího večera, přišel-li pan učitel na přástvy. Děvčata mu zazpívala a nejednu píseň si on poznamenal. Nejraději poslouchal tuto:

Co je po studánce,

když v ní vody není,

jako po panence,

když v ní lásky není.

Rád poslouchával stařečka u pece se zhřívajícího vykládati o hastrmanovi, co je to za kvítko.

„Však již není,“ namítala odvážnější děvčata.

„Není – zlobili se stařeček, „jen jdi v noci podle potoka!“

„Bať ne stařečku, panáčci ho svěcenou vodou zakleli . . .“

„Leda tak, “ svolovali stařeček, protože na panáčky moc dali.

Což teprve, když začal on vypravovati české pověsti a o české slávě a nadšením zářila mu tvář . . . byli by vydrželi sedět, příst a poslouchat až do rána. Stařeček za pecí jen slzu stíral a stařenka šeptala: „Proč není ten pan kantor panáčkem, ten by uměl slovo Boží vykládat . . .!“

A když při visitaci měl pan učitel ze všech farních a filiálních škol nejlepší prospěch a mnoho žáků přečteno bylo ze „zlaté knihy“, pochválil ho pan děkan újezdský veřejně a slíbil mu lepší školu.

Býval pan učitel časem zamyšlen, až to bylo i panu vrchnímu nápadné a když přišel k němu na „kvarteto“, bylť pan vrchní sám dobrý muzikant, tázal se ho:

„Copak se vám kantorku stalo? Nechtějí vám platit sobotales, nebo na přástvách vám vletěla nějaká holubička do srdéčka?“

Vylezlo z něho, že by rád dostudoval na toho doktora.

„Zlá věc,“ zabručel pan vrchní více pro sebe. „No, nějak bylo a nějak bude. Pojďte, zahrajeme si!“

Pan vrchní promluviv vážné a moudré slovo s panem farářem šaratickým, vzkázal po drábovi panu učiteli, aby ho navštívil. První chvíli myslil tento, že snad kluci ze školy zase o drábu písničky zpívali, jak se mu to již stalo a pan vrchní chce mu domluviti.

Přivítán byl s veselou.

„Co Matějíčku, ještě vás nepřešla horečka po tom doktorátě?“

„Nepřešla, ale musí přejít . . . když . . .“

Pan vrchní vzal ho důvěrně za rameno. „S panem farářem jsme se na vás domluvili, že se necháte po prázdninách zapsati na universitu, ale na promoci nás pozvete . . .!“

Zaslzel pan učitel a chtěl panu vrchnímu ruku políbiti. Ten ji odtrhl a měkce řekl: „Jen nechte! Nejsem ani tak zlý, jak si lidé o mně myslí“ a sám byl dojat.

Na promoci byl pan vrchní i pan farář a s nimi přijel i pan doktor Matěj Opravil rozloučiti se se starou školou.

Kněz vlastenec.

Páter Václav Slota, nově ustanovený kaplan šaratický, odbyv si představení se u pana faráře, ocnul se uprostřed své kaplánky. Oddechl si spokojeně, když všech no viděl ladně urovnané. Jen knihy si srovnal sám a nejnutnější na stůl položil. Potom přistoupil k oknu a pohlédl do kraje a zahleděl se až k prateckému kopci, který rděl se v záři zapadajícího slunce jako den před tím, než na něm svedena byla pověstná bitva tři císařů. Zadíval se na kopec, jako by na něm viděl řady vojsk táhnoucích proti sobě, velkého císaře Francouzů, jak sdělává si bělostnou rukavičku s malé ruky, chápe se meče a dává znamení k všeobecnému útoku . . .! Dlouho hleděl na kopec! Soumrak vkládal se do světnice a velebníček stál ještě v zadumání . . . Sestra pana faráře dvakráte ho musila k večeři volat!

„Až si zvykne,“ řekl pan farář, „to je vždy člověk zamyšlený, když na nové, neznáme místo příjde!“

Velebníček si zvykl, ale mnoho řeči nenadělal. Ba venku se i málo s počátku ukazoval. Teprve v neděli, když kázal před „hrubou“, mnoho farníků ho poprvé vidělo. Zvědavě si ho prohlíželi, když četl evangelium. Černé kadeře vroubily vysoké, klenuté čelo a dvě tmavých očí občas podívalo se do prostory chrámové. Sebevědomí zíralo mu z tváře a ústa jako by sama mluvila: „já jsem pastýř dobrý!“

Což teprve, když počal kázat! Tmavé oči zahořely a tvář zarděla se nadšením, když líčil analogicky nešťastný osud národa židovského s osudem českého národa po bitvě bělohorské. Až k pláči rozhovořil se o mateřské řeči, jak jí páni opovrhují a její hlahol jen v chaloupkách a selských statcích se ozývá. A uměl všechny pořádně rozebrat! Když šli z kostela, věděli farníci, co mají za panáčka. Počkali mnozí u kostela, aby si ho blíže prohlédli. Ale on se jen z kostela na faru mihnul. Získal si hned poprve lásku všech.

„Je trochu divný náš velebníček,“ říkaly si babky, vidouc ho s polí nebo z lesa se vraceti s rozličnými travinami a květinami. Ba stará kovářka, když jednou nesla na „otčenášky“ a nakoukla do jeho kaplánky, prohlásila, že kdyby to kněz nebyl, věřila by, že je to černokněžník, co rozličných věcí v kaplánce má! Samé kalíšky, hrníčky, truhličky, suché květiny a zaprášené knihy. – Byl páter Václav horlivým botanikem a chemikem! Což teprve, když kovářka dostala „píchání“ a velebníček jí dal lék pro vypocení, vykládala na babském sněmu, který se u ní scházel (a nyní měl velebníčka v práci), že páter Václav je „truc doktora“,. Také to újezdskému doktorovi co nejdříve řekla, že mají jiného „kabrňáka na kulírování“ než je on.

Ten si na velebníčka vyjel, že on má doktorát, že s těmi „přípravky“ ještě lidem pohorší.

Velebníček mu ukázal svůj diplom magistra pharmaciea klidně mu řekl, že svoje léky zadarmo dává, že při každém píchnutí se hned nemusí pro doktora běžet a naopak, že sám ve vážných věcech lidem doktora poradí.

Někdy šel páter Václav jako sedlák ze své výpravy, ve vysokých botách, s kabelou přes rameno, zamazaný až běda. Sotva přišel domů, lisoval,sušil byliny a připravoval léky. Sám doktor se s ním smířil, když viděl, že mu neškodí.

A bylo někdy v chudých chaloupkách potřeba více jiné medicíny, než páter Václav po lesích a polích nasbíral. Té on také často postrádal, ale dal rád co měl. Kolikráte vracel se bez groše, když šel „s Pánem Bohem“, přilepšiv nemocnému „na polévku“. Měl pan kaplan kapsy děravé, neb nemíval často ani na zalátání kalhot. A nermoutilo ho to! „Však je klerika dosti dlouhá! Není to vidět“, myslil si. Sestra pana faráře se zlobívala, že je chudý jako kostelní myš a rozdává více než Pán Bůh! Však neuměl jen sám skutky milosrdenství činiti, učil tomu i druhé! Pernou lekci musili vyslechnouti „zazobaní“ sousedé. Řekl jim hned páter Václav: „Neshromažďujte pokladů svých . . .!“ A o pouti na „Lutersteku“ i vrchnostenským pánům řekl mnohou peprnou pravdu do očí. Často i o pověře se rozvykládal a tu horkou chvilku prožila stará kovářka, když zmínil se o jisté osobě, jež od kostelíka si kalich vypůjčila a hleděním do něho žloutenku léčila. Samému kostelníkovi to vrtalo mozkem, jak se to velebný pán dozvěděl.

A cítili všichni takovou důvěru k němu, že sedlák Skýva se mu svěřil se svými směnečnými starostmi. Páter Slota ho vyslechl a řekl mu: „Vidíte, proč jste nepřišel spíše? Takoví vy jste lidé! Napřed k židovi a když vás ten oškube, přijdete sem.Dlouho trvá než se sedlák na grunt zmůže, ale snadno vás z něho žid vytlačí!“ Postaral se mu o nízkoprocentní úvěr, aby mohl židovi zaplatiti a pilnou prací a spořením se na gruntě udržet.

I s jinými těžkostmi chodili za ním farníci a on poradil rád každému a dobře. Pan farář si ho tak oblíbil, že peněz za stravu na něm nežádal, ale do ruky mu je nedal; byl by je rozdal.

Když dvéře se u kaplánky nestačily otvírat a zavírat, rád odebral se mezi sousedy a poučoval a vzdělával. Jeho je to přičiněním, že ve farnosti šaratické nekvetlo štěstí rozličným těm Zweikům, Ecksteinům, Oberhamům a jiným. Jeho knihovna skýtala bohatý zdroj zábavy a poučení farníkům. On naučil farníky šaratické mimo biblické dějepravy, životů svatých a nebesklíčů i jiné knihy čísti. On nakoupil pro ně řadu kalendářů s dobrým čtením a rozdal je. Teprve později, až naučil farníky čísti, naučil je i knihy kupovati.

A chodili i z jiných farností k šaratickému velebníčkovi pro léky, na radu a knihy vypůjčovati. Byl brzy znám po celém slavkovském okrese ten horlivý kněz a vlastenec na kazatelně a v životě veřejném.

Přišlo zrušení roboty a volení zástupců do prvního zemského sněmu. Sami nejlepší důvěrníci okresu postavili jako kandidáta za okres slavkovský pátera Václava Slotu. Ten na schůze nešel, ani se žádnému nevtíral,aby ho volili. Když mu to jeho důvěrníci vyčítali, řekl: „Kdo mě zná, ten mě zvolí, kdo ne, nač se mu vtírati?“

A jak profesor Učeň poznamenává ve svém pojednání „O zrušení roboty a desátků na Moravě“, „jest jen litovati, že zástupcem na sněm moravský za slavkovský okres nebyl zvolen znamenitý lidumil a vlastenec, šaratický páter Václav Slota.“

* *

*