Jenuše Vojslavovna.

Ranní paprsek ozářil komnatu sídla Vojslavovců v městě Deblíně. Čtveračivě zahrál si na lesknoucí se zbraní na stěnách komnaty rozestavěné a utkvěl na bledé líci pana Vojslava, který těžce nemocen dlel na loži a smutným okem pozoroval nastávající den. Jemu již neplatí radostný úsměv slunce, ani jásavý ranní zpěv ptáků. Mysl jeho bloudila jinde. Soužila ho starost. Nepotěšila ho ani něžná Jenuše, hladíc jeho prošedivělý vlas, sama se násilně přemáhajíc. Dvě jeho dcery marně líbaly jeho stydnoucí ruce, způsobovaly mu tím ještě více bolesti. Nemocný utkvěl zrakem na lesknoucí zbrani. Bolestný úsměv objevil se na jeho rtech. Loučil se svojí zbraní. Kolikrát tasil meč za drahou vlast, za právo a spravedlnost, jako pravý rytíř. Komu odkáže svůj meč a své brnění? Pohlédl na své dcery. Byl pan Vojslav bez mužských potomků. Věděl pouze o synu bratrovu, ale ten toulal se kdesi v Němcích za dobrodružstvím. Pravil ku svým dvěma dcerám, starší Dorotě a mladší Aktě: „Děti! Cítím, že zemru! Statek zanechávám vám hojný a jméno poctivého rytíře českého. Jen líto je mi, že nevidím vás po bocích udatných bohatýrů. Jediným mým přáním je, byste v modlidbách svých na mne pamatovaly, mateře své poslušné byly a ji si vážily; ruce své statným rytířům podaly, kteří by rodné řeči s vámi byli, lidu poddaného si vážili a o dobro jeho pečovali.“

„Tobě, drahá Jenuše, lásku a vážnost u dětí tvých ...“

Těžko a tiše mluvil pan Vojslav. Tiše slzela paní Jenuše a obě dcery. Než přispěchal hradní kaplan, aby udělil poslední svátosti panu Vojslavovi, bylo již o jednoho šlechetného bohatýra méně.

Otevřeli okno a duše dobrého pána vzlétla k nebesům a svěží ranní vzduch vnikl do světnice v podobě jemného vánku, promíseného vůní jarních květin a ovanul těšivě tváře všech truchlících.

Na vížce zámecké kaple roztruchlil se umíráček. Teskně nesly se zvuky jeho ranním vzduchem, nutíce věrné poddané k vroucí motlitbě za zemřelého pána.

Paní Jenuše vystrojila zemřelému manželovi rytířský pohřeb. Sjelo se mnoho rytířů, bývalých to přátel pana Vojslava, s nimiž tasíval meč za slávu českou. Želeli upřímně jeho smrti a mnohý z nich po dlouhé době zamyslil se vážně nad koncem lidského života. Jak také ne? Vždyť nebylo tomu dlouho, co s panem Vojslavem na dobrém kvasu hodovali.

Přijeli na pohřeb i rytíři cizí, ba i synovec pana Vojslava, Boleslav Vojslavovec, ze své toulky z Němec strýci svému na pohřeb přijel. Po pohřbu spěchal vysloviti soustrast své milé paní tetě, i se svými soudruhy, s nimiž byl z Němec přijel. Nemálo účinkoval na něho zjev hezounkých sestřenek a pobyl několik dní u paní Jenuše. Teprve když kouzlo lásky počalo sítěmi svými jeho rytířské srdce opřádati, rozhodl se vydati na další dobrodružný život, a sídlo Vojslavovců utichlo a mrtvý klid uhostil se ve všech koutech. Paní Jenuše tesknila a oplakávala milého chotě. Ten klid a to hrobové ticho ji děsilo a kdykoliv pohlédla na meč a brnění na zdi rozvěšené, zalily se oči její slzami. Ani její dcery nemohly ji poskytnout dostatečné útěchy, tak veliký byl její žal. Rozhodla se po krátkém přemýšlení zboží své prodati a jinam se odstěhovati, aby na smrt drahého chotě spíše zapomněla. Prodavši výhodně zboží své, s částí věrného služebnictva odešla z místa, na kterém stihla ji tak bolestná ztráta.

888

Byl krásný jarní den, prohřátý teplým vzduchem, jenž mírným vánkem pohyboval korunami květů, jež vůni svou vydechovaly do svého okolí. Luka oslňovala čerstvou zelení, zpestřenou sem a tam vykukujícím květem. Pole vlnila se hojnou úrodou a mezi tímto bohatstvím úrodného kraje rozléval se modrý rybník s množstvím ryb.

Na tuto požehnanou půdu vstoupila Jenuše a vidouc kraj tak krásný a bohatý, zvolala nadšeně ke svým dcerám: „Hle, požehnaný kraj kyne nám, zde zůstaneme, neboť Všemohoucí otevřel ruku svou a dal kraji tomuto všechny půvaby a mnohé bohatství a založíme zde příbytky své, neboť jest to krajina „vážená“. Jelikož krajina tehdy byla neosídlena, koupila od markrabího moravského půdu tu a rozdělila mezi služebnictvo své. A rybáři, kteří měli postaveny chudé chatky kol rybníka, dostali v paní Jenuši paní dobrou a spravedlivou.

Krajina oživla. Na mírném návrší povstal rozsáhlý zemanský dvůr, kolem něhož kupily se úhledné domky nových obyvatel. Na lukách rozhlaholil se pastýřský roh a na polích zazněl zpěv pracujících. Přišli pak z mnohého sousedního zboží osadníci a paní Jenuše ráda každému kus pozemku za mírný desátek darovala a byla všem stejně dobrou, pečlivou matkou. Sama žila jen motlitbě a vzpomínce na zemřelého manžela. Když pak dosáhnouc vysokého věku, nemohla na služby Boží do Křenovic docházeti, nechala vystavěti na vršíčku pro sebe a poddané kostelíček, který sv. Bartoloměji zasvětila. Vedle něho nechala i faru vystavěti a několik mír pole na výživu faráři darovala. Dvě vesnice rozkvetly na zboží jejím: Vážany a Hrušky. S okem zářícím mohla Jenuše hleděti na dílo svého přičinění. Radost kalila jí myšlenka, že léta prchají a dcery její žijí s ní v ústraní, že prchá kol nich život, aniž poznávají vyšší radosti, než spokojenost mateře své.

Ráda byla proto, když jednoho dne na těžká dubová vrata zabušil jezdec s cizincem a ona v prvém poznala synovce svého, pana Boleslava Vojslava.

„Nabažil jsem se již toulek cizinou a přicházím, abych se postaral, kam bych jednou pokojně hlavu složil, vzácná paní teto má“, pravil vstupuje do jednoduše zařízené jizby.

„Vítáni buďte oba, ty i tvůj přítel a přijměte pohostinství u nás.!“

„Vítáni buďte oba, ty i tvůj přítel a přijměte pohostinství u nás.!“

Když osvěžili se pohárem dobré medoviny a nasytili se vonnou zvěřinou, tázala se paní Jenuše:

„Kde všude jezdil jsi pane Boleslave?“

„Drahá paní teto! Co takový rytíř, který všechno jmění nosí s sebou v koženém váčku a jeho odkaz má pádný meč? Jak bludný rytíř toulal jsem se v Němcích se svým přítelem od hradu ke tvrzi a na obdiv stavěl obratnost a sílu českého rytíře. Kde potřeba bylo i paže k boji jsem nabídnul a jako památka hromada jizev dostala se mě v odměnu. V šumném víně utápěl jsem svůj žal nad nezdařenými záměry, až omrzen vším tím, k tobě, paní, přicházím.“

„Jak dlouho bude ti libo, můžeš pohostinství mého užívati, bude nám v přítomnosti tvé a přítele tvého veseleji.“

„Žijete zde v rozkošném zátiší, odloučeni od světa,jakby obě sestřenky věnovati se chtěly životu klášternímu,“ pravil na to Boleslav.

Obě dívky se začervenaly a panu Boleslavovi činila tato červeň na jejich tvářích zvláštní potěšení.

Bylo-li sídlo paní Jenuše tiché, oživlo příchodem pana Boleslava Vojslava a jeho přítele Hartliba. Oběma se zde zalíbilo. Les plný ptactva a zvěře skýtal jim dosti zábavy, takže každého večera s hojnou kořistí domů se vracívali. Omrzela-li je zábava mimo dům, sedávali ve stínu vonných lip a útočili na srdce dcer paní Jenuše. A když již i to omrzelo, zajeli si staří světáci časem na nějakou pitku k rytířským sousedům a začínali zase od počátku svoji zábavu lovem.

A když léto bylo na odchodu a květu počínala vyprchávat svěží vůně a pestrá barva, sliboval pod šumící lípou pan Boleslav Dorotě, nejstarší dceři Jenušině svou lásku.

„Tvůj zjev panno ctná oslnil moje bystré oko a ranil srdce rytířské. Nejsem pěvcem rytířem, abych uhodil do strun lyry své a při světle měsíčním pěl ti city srdce svého a odhaloval touhu svou, já panno ctná nabízím ti svou rytířskou pravici.“

A panna Dorota ukryla radostně svou hezkou hlavičku na jeho prsou.

Zatím co pan Boleslav opanoval srdce panny Doroty, nelenil i Hartlib a stejným způsobem zmocnil se srdce Jenušiny Akty.

A když nové jaro přišlo do kraje, měly Vážany nového pána, Boleslava Vojslava a Hrušky Hartliba Ottu a paní Jenuše v zátiší mohla hleděti v tvář příští budoucnosti, věnovati se vzpomínce na drahého chotě a modliti se za štěstí svých dcer.

A když nové jaro přišlo do kraje, měly Vážany nového pána, Boleslava Vojslava a Hrušky Hartliba Ottu a paní Jenuše v zátiší mohla hleděti v tvář příští budoucnosti, věnovati se vzpomínce na drahého chotě a modliti se za štěstí svých dcer.

Poslední Vojslavovec.

Psal se rok 1415. Do kraje přiletělo jaro s radostí a plesem. Takového krásného jara nebylo dlouho, bez dešťů a bláta. Slunečko jen se usmívalo a skřivan jakoby sám radoval se z pohody, chválil nebeského vládce. Zazelenala se tráva na mezích a mezi ní zabělala se prvá sedmikráska, na lukách nesměle modré zvonky a žluté blatouchy dívaly se na svět. Pole byla plná jarního ruchu a sem tam ozval se i popěvek.

Nebylo u lidu takové radosti z jara, jak u přírody samé a nebylo té znepokojenosti ve Vážanech vůbec. Co bylo příčinou?

Tlačila se do země, do kraje a do vesnice cizota a svým jedovatým dechem sežehla bývalý mír a pokoj. Do panských příbytků přinášela s sebou rozkošnictví a požitkářství, pan odcizoval se svému lidu, počal na něj hledět jako na porobka. Mezi poddaným lidem rostla zase nenávist vůči vrchnosti. Když pak rozmohly se neřády všeobecně, povstali mnozí kazatelé a kárali prostopášníky, mezi nimiž bylo mnoho vyššího a nižšího panstva a lid obecný houfně naslouchal jim a dychtivě chytal jejich slova.

Majitelem zboží vážanského byl tehdy klášter Kateřinek v Olomouci. Pro rozsáhlé statky kláštera byli ustanoveni na každém statku t. zv. „vladaři“, kteří jménem vrchnosti vykonávali svůj úřad. Vladařem tehdy byl ve Vážanech Waserburg Bedřich, rodem cizinec, věrný služebník kláštera. Nebylo dosud zvykem ani povinností vážanských poddaných, aby mimo obvyklých desátek nějakých služeb vrchnosti konali. Veliké rozhořčení vyvolal tedy rozkaz pana vladaře, když určil několika sousedům voziti dříví a nachytati ryb vrchnosti.

Sám rychtář odebral se k němu a rázně obhajoval se proti určování takových prací.

„Nikdy pane vladaři nebylo po nás něco podobného žádáno, aniž poddaní vážanští podobných prací konali.“

„Mlč sedláče a vykonej, co se ti káže! Což nevíš, že v Písmu stojí, že vrchnost jest od Boha a sluší se jí poslouchati?“ řekl mu pan vladař.

Rychtář šel, vzal Písmo a hledal. Našel to. Stálo to tam tak, jak to pán vladař pravil. Navozili tedy dřeva z lesa a nachytali ryb a v šedivé lebce rychtářově zněla slova vladařova, jimiž mu naznačil poslušnost k vrchnosti. Však po čase žádal vladař více.

Mezi poddanými počala se ozývati nespokojenost a propukla docela, když jednoho dne v podvečer zastavil se u rychtářova domu cizinec, mající na sobě roucho poutníka a kazatelským hlasem vykládal:

„Povídati vám budou, že vrchnost od Boha jest a žádati po vás služby mnohé, sami jsouce plni nemravnosti a hříchů a ničeho nedělajíce, bohatstvím mnohým oplývají, jako by jim na zemi chtěli si koupit království nebeské. Zapomínají, že v Písmě stojí: dříve projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý dostane se do království Božího. A království Boží přiklonilo se k nám, neboť přišli dnové soužení, jakéhož nebylo od počátku stvoření, kteréž byl stvořil Bůh, až dosavad, aniž bude. A v písmě stojí, že bratři jsme a běda prý tomu, kdo řekne svému bratru svému „blázne“, což teprve na ně čeká, ani lid poddaný takto sužují . . . !“

Žížnivě hltali jeho slova a cosi neznámého jako hrozná nenávist proti nynější vrchnosti počalo klíčiti pod selskými halenami. Zahrozilť mnohý ke dvorci a zvolal: „Ó, pane vladaři, jen přijdi, abychom ti navozili dříví, nebo nachytali ryb, sám na udici uvázneš!“

888

Rychtář Dub ještě s dvěma sousedy vypravil se do Prahy za panem Bořivojem Vojslavem, posledním mužským potomkem rodu Vojslavova, aby mu přednesli svoji poníženou prosbu, aby se jich ujal a koupil zpět od kláštera zboží vážanské. Nalezli ho rozjařeného u korbele mělnického.

„Jářku, rychtáři Dube, to mne těší, že si mne vážíte“, pravil pan Bořivoj, „těm klášterníkům jste se asi málo modlili, nebo je nechcete poslouchat? Oh, máte to tam tvrdé palice! Zde si sedni se sousedy vedle mne a pij! Je to mělnické! Čtverák byl ten dobrý císař Karel, neuměl jen stavět kostely a modlit se, uměl i révu pěstovat a víno pít. A Václav? Bůh nám ho zachovej, ten umí pány po zádech hladit!“

Dubovi nebylo příliš volno v bouřlivé krčmě, a proto byl rád, když pan Bořivoj se zvedl a pravil:

„Málo jsi Dube toho mělnického vypil, vezmu ho s sebou, až pojedeme do Vážan; nyní ale musím ještě jinam jíti. Půjdete se mnou poslechnouti kázání Mistra Jeronýma!“

A pak Bořivoj zamířil od krčmy ku kapli Betlémské. Okolo kaple a v ní tísnily se zástupy posluchačů, jak vznešených, tak i prostých. Však jedna touha naplňovala jejich duše – touha po pravdě, výkladu slov Kristových, slově Božím. I pan Bořivoj vmísil se mezi zástup a protlačili se až ke kazatelnici.

Hlasem svým poutal a očima magneticky působil na své posluchače nadšený kazatel. Dub stál s očima široce rozevřenýma, s ústy pootevřenými a zdálo se mu, že sám Kristus to k zástupu promlouvá.

Kázal o království Božím, o království lásky, aby naplnilo se Kristovo: „Miláčkové moji, milujte se vespolek . . .“

A odcházeli mnozí dojati, plačíce, litujíce svého nevázaného života a mnozí bohatí rozdávali šperky své chudým.

Pan Bořivoj Vojslav koupil zpět od kláštera Kateřinek zboží vážanské. Poddaným vážanským nastaly lepší časy. Vrátil se zpět bývalý klid a spokojenost.

Náboženská horečka šířící se z Prahy po celých Čechách, zasáhla i Moravu. Od vesnice k vesnici chodili hlasatelé slova Božího a přinášeli útěchu nespokojeným poddaným. Hlasatelé tito na mnohých panstvích byli pronásledováni a s nimi i jejich posluchači. Pan Bořivoj popřál jim sluchu, ba je i pohostil a nebylo divu, když duchovní kněz, vida marným své působení, nechal propadnouti ovce své novému učení a odešel z Vážan.

I do Vážan zpráva se dostala. Pan Vojslav naostřil meč, poddaní jeho ozbrojili se cepy, do nichž natloukli hřebů, sudlicemi, palcáty i kosami a v čele s panem Vojslavem vytrhli mstíti smrt Mistrovu. Jen Dub se staršími služebníky zůstal doma. Do jeho rukou odevzdal pan Vojslav dvůr a svého jedináčka Elišku. Zněla mu posud v uších slova pana Vojslava: „Hlídej mi ji dobře, Dube! Vykonáš-li svoji povinnost, odměním se ti bohatě, ne-li, darmo bys hlavu nosil!“

Bylo Elišce tehdy necelých osm let a byl to jediný předmět, který pan Vojslav mimo Boha a svůj meč miloval. Věděl tedy Dub jak jest se mu říditi.

Se všech stran hrnuly se zástupy tak ozbrojené, jako byl zástup pana Vojslava. Spěchali všichni k jednookému vůdci Janovi, aby pomstili jméno tak drahé a rozšířili slávu národa. Co za nadšení vodívalo zástupy v boj, co dávalo jim umírati s úsměvem na rtech – za slovo Boží – za svoji svobodu?

Kolik bitek prodělal pan Vojslav se svým hloučkem sedláků, kolik železných rytířů pobil, až konec konců zbyl mu nepatrný hlouček lidí. V odměnu za to jmenován byl husitským hejtmanem. Lhostejným okem díval se na hořící kláštery a kostely, s chladným srdcem naslouchal nářku umírajících. Honil se za slávou kalicha nadšen písní „Kdož jste Boží bojovníci . . .“, hudbou bylo mu k tomu řinčení mečů, rachot husitských vozů, rány cepů, sudlic a palcátů, a přece všechen jeho klid byl u Elišky, která rozkvetla za řadu let v rozkošnou pannu. A dnes, když prochodil Čechy křížem na kříž, i do Uher s jednookým Janem se dostal a s Prokopem Holým až do Němec, vracel se na nějaký čas na rodnou tvrz.

Když Eliška zavěsila se mu kol krku a zvolala: „Tatíčku, ty´s přišel . . . !“, zalily se mu oči slzami a tvrdým srdcem projel mu pocit neznámého strachu. A přišel s ním mladík hezký jako panna, pan Ojíř Lovčický. Ač byl obratný jak ve slově a písmě, tak i v zacházení mečem, přece roztomilý zjev panny Elišky do značných rozpaků ho uváděl, až se mu pan Vojslav smál.

„Což nadarmo jsi pane Ojíři na hradě pražském byl několik roků panošem a krásným paním knížky do kostela nosil? Nebo hluk válečný ti slova milosti z úst vyrval?“

„Pravdu díš, pane Vojslave! Dlouho již nebyl jsem ve společnosti dívek a paní . .“

Pan Vojslav již jen hlavou kýval a vyprázdnil několik plecháčů medoviny.

„Pij, pane Ojíři, takovou medovinu jsme na těch toulkách neměli. Musíme ji užíti a posilniti se, kdož ví, s kým se budeme nyní bíti! Mezi vlastními řadami vzmáhá se ji nespokojenost, kterou zavinili kněží ustavičným hádáním a strana panská, které již se „bratrství“ přejedlo a zase by ráda vládla.“

Než mysl pana Ojíře zabývala se zjevem panny Elišky. Krev bývalého panoše se ozvala, rozproudila všemi žilami a naplnila milostí jeho srdce. A když ráno pan Vojslav ještě po medovině vyspával, v sadě plném zpěvu a jásotu ptáků promíseném v§ní květů a vonných travin, s prvním červánkem pozdravujícím den, líbal pan Ojíř Elišku na krásné rty a tvářička její se rděla jako ten ranní červánek. O něco později, když pan Vojslav s plecháčem medoviny v ruce, také pozdravoval nastávající den, prosil ho pan Ojíř o ruku Elišky.

Pan Vojslav udeřil plecháčem a zvolal: „Snad si nemyslíš, že nyní ti ji dám? Až bude poválce a klid v zemi, pak si ji pane Ojíři vem!. Zde ruka má. Co Vojslav slíbí, vyplní.“

Otcovsky objal a políbil pana Ojíře.

Pan Vojslav uživ medoviny co hrdlo ráčilo, potěšiv se s Eliškou, zařídiv nejpotřebnější na statku, odjížděl za povinností. Těžko se loučil s Eliškou. Několikrát políbil její pobledlé líčko a setřel s něho horké slzy. Sám byl dojat a nebýti otrlých bojovníků, Bůh ví, jestli by byl také neplakal.

Pan Ojíř při loučení nebyl. Rozloučil se s Eliškou hned včera večer a poplakali si oba. Proto nebyl dnes při loučení, aby bojovníci táborští neviděli jeho slz. Odjel pan Vojslav s panem Ojířem a ztichl vážanský dvůr. Dub chodil zadumán, Eliška pohlížela do širokého kraje, až k dalekému obzoru v tu stranu, kudy odjel její milý. Co muk vytrpěla za dlouhých večerů, klečíc před obrazem Ukřižovaného a prosíc za návrat drahého tatíčka a milence. Kolikrát vytáhla psaníčko, které jí pan Ojíř dal a četla ho znova a znova, slzami skrápěla a líbala.

„Bože, proč to všechno je?“ šeptával její ret. „Což neřekl jsi miluj? Kde je tvoje vznešené učení lásky, kdo zničil je – kdo zadupal a zašlapal?“

A obraz byl němý – nikdo ji neodpovídal, jen zmučeného Krista na něm viděla, symbol lásky a milosrdenství a zároveň ironii, vždyť on druhým lásku hlásal a sám tolik trpěl. -

A ve snách pak vídala tatíčka vítězně se vracejícího, plného kvítí, sebe pak s panem Ojířem u oltáře. – A když ranní paprsek laškovně vnikal do její komnaty, otevřeným oknem svěží vonný vzduch vanul, zpěv veselého ptactva doléhal, plakávala hořce, že byl to jen sen -.

Uplynulo několik měsíců, copan Vojslav odejel. Na tvrzi nedostávali o něm žádných zpráv, jen to Dub zvěděl, že nepřátelství mezi pány a zemany ve vojišti husitském je neudržitelné, že autorita Prokopova je neudrží ve svornosti. Dub zakýval smutně hlavou.

„Když je žádný nemůže přemoci, pobijí se mezi sebou!“

Bylo několik dní po bratrovražedném boji u Lipan, v němž pan Vojslav mlátil palcátem po panských hlavách a zádech, zrovna vedle Prokopa Holého, když večer zabušilo několik jezdců na vrata tvrze vážanské. Vrata se otevřela a na nádvoří vjeli poslední bojovníci pana Vojslava.

„Slyš, Dube, pána jsme přivezli!“

A dobrý Dub stál jako omráčen a v jeho hlavě hučelo: „Mrtvého pána přivezli!“ A když myslíc, že nerozumí, opakovali mu to znova, zaplakal hořce nad pánem svým.

„Pane Vojslava, proč’s nám to udělal?“

A než se vzpamatoval ze své bolesti, přiběhla Eliška a s pláčem klesla a líbala mrtvolu otcovu.

„Tatíčku, tatíčku, co si počnu bez tebe?“

A plakali všichni, jak tu stáli, ti tvrdí, vousatí obráncové kalicha a slova Božího, kteří viděli kláštery hořet, kněze umírat u oltáře, a nikdy cit nedotkl se srdcí jejich, až nyní plakali nad svým pánem.

Sotva ho čestně pohřbili a řádně ještě neoplakali, když jednoho jitra probuzeni byli bušením na vrata. Dub spěchal se podívati kdo to je.

„Otevři starý jezevče, nebo tam pošleme něco ostrého za tebou“, ozval se dole hlas.

„Kdo jste a co tu chcete?“

„Což tvá makovice tak je děravá, že nepoznáš pana Hartliba, seděním na zboží hrušeckém?“ byla směšná odpověď.

„Tak nepřichází příbuzný mého pána, ten přichází v pokoji,“

„Protože jsem příbuzný, proto otevř a kázání nech vaším popům. Přicházím si pro svoje dědictví.“

„Ó, pane Hartlibe, někdo jiný podědí zboží naše nežli ty, my se dovedeme bránit!“

Za okamžik bylo všechno ve tvrzi ozbrojeno. Šípy lítaly mezi lidi Hartlibovi a málo který se minul cíle. Pan Hartlib marně se vztekal pod tvrzí nad ztrátou svých lidí.

„Dobře se umíš bránit, starý jezevče, ale já tě vykouřím z toho doupěte“, bručel si mezi zuby:“Smolné věnce“, zvolal a již letěla hořící látka na tvrz. Tato za chvíli hořela a před večerem byl pan Hartlib pánem bojiště.

Vážanská tvrz dohořívala. Věrný Dub ležel těžce zraněn mezi pobitou čeledí. Pan Hartlib odvážel pannu Elišku do kláštera Kateřinek v Olomouci a zboží vážanské připadlo jemu? – čistě chtěl se s klášterem rozděliti o majetek a rodinu husitského pána. Kdybys to viděl pane Vojslave! Dobře, že spíš a list šeptá ti nad hrobem: Requiem . . . !

Eliška Vojslavovna.

Mezi rozprášenými vojsky táborskými po bitvě lipanské prchal i pan Ojíř Lovčický. Viděl pana Vojslava padat, ale v tom všeobecném zmatku nemohl se k němu dostati. „Snad čeleď přinese jeho mrtvolu“, pravil si v duchu a tryskem uháněl od Lipan, aby co nejdříve dostihl tvrze vážanské.

Husitské vojsko samo musilo si poklepat tvrdé lebky, aby změkly a záda, aby páteř byla ohebnější - -. Ta tam byla sláva a nadšení husitské. Bojiště lipanské pokryto bylo studenými mrtvolami a anděl smrti vznášel se nad těžce raněnými a perutěmi svými ovíval tváře umírajících a mírnil jejich bolesti. Nebe bylo zachmuřeno a studený vítr vanul bojištěm. Havrani s příšerným krákáním přelétali a jakoby se vysmívali tomu: „Miláčkové moji, milujte se vespolek - -“

Pan Ojíř dostihnuv Vážan, zděsil se obrazu, který uviděl. Dohořívající tvrz, pobitá čeleď, mezi níž poznal raněného Duba. Přiskočil k němu, rozepjal halenu a poslouchal. Srdce ještě bilo. Omyl zkrvavenou hlavu, ovázal a odnesl ho do nejbližší chaty.

Když Dub přišel k sobě a uviděl pana Ojíře a snažil se pozvednouti na loži, přistoupil tento k němu a pravil: „Jen lež; je ti třeba klidu. Jen mi pověz, co se zde přihodilo, kde je panna Eliška!?“

„Pan Hartlib přišel si pro své dědictví, vypálil tvrz a Elišku do kláštera Kateřinek odnesl.“

„Počkej bídáku“, zvolal pan Ojíř rozhořčeně, „také já ti zatopím na tvém hnízdě, budeš se potit jak v nejparnějším létě.“

Shodil se sebe rytířský šat a oblékl selskou halenu a ošetřoval Duba.

„Až budeš zdráv, vezme pan Hartlib odměnu; zatím musím si učiniti plán, jak se mu dostati na tu jeho loupežnickou kůži.“

„Slyš, pane Ojíři! To je za to, že předek pana Bořivoje, pan Boleslav Vojslav, rod jeho sem zatáhl a usadil. To je odměna.“

Pan Ojíř mnoho trpěl. Bez cíle bloudíval pustnoucím sadem zničené tvrze a zastavoval se na místech, jež byla svědky jeho blaha a krásných chvil, když hledíval do krásných očí panny Elišky, líbal její čtveračivé rty - - a nyní - - má býti jeptiškou. Pan Ojíř se otřásl, jako by ho zamrazilo. „Mojí bude, musím ji nalézti, kdyby mne to mělo život státi.“

A když Dub prohlásil, že je zdráv a dosti silen, osedlal pan Ojíř dva koně, oblékl sebe a Duba v mnišské roucho a vydali se na cestu. Cestou byl pan Ojíř zamlklý, ale Dub bystře pozoroval život ve vesnicích, jimiž projížděli a pozorování pánu svému vyprávěl, ale tento neposlouchal mnoho a Dub promlouval více k sobě.

„Vidíš pane, jak husitské lebky změkly a páteře ohýbají, jako by z těsta byly – chacha – proto, že jsme se za slávou kalicha honili, aby nám hůře bylo než před tím? Však dobře tak, vždyť jsme si to sami udělali, ať jsme za trest pánům za podnož!“

Před cílem pravil pan Ojíř: „Zde budeš Dube s koňmi čekat, hleď, ať nevzbudíš pozornost! O ostatní se postarám!“ Sám pak vydal se do města a poptal se po klášteru Kateřinek. Ochotně mu každý vyhověl – jek ne, měl mnišské roucho. V podvečer zaklepal na bránu klášterní a prosil o přístřeší. Nebylo to na tu dobu nic divného a prosbě jeho bylo vyhověno. Rozechvění zmocnilo se ho cele. „Zítra večer . . .“ šeptaly jeho rty, „jinak je vše ztraceno. Za dne, neb nejpozději večer musím se s ní setkati v kapli, neb kdekoli jinde – svatý Václave pomoz!“ vzdychl k patronu lovčického kostela Ojíř.

Druhého dne prohlížel bystře všechny postavy jdoucí kolem něho na chodbách i v kapli, ale Elišky nikde nespatřil a počal již pochybovati, že ještě někdy uvidí předmět své lásky. . . .

Bylo po večerní pobožnosti. Do klášterní kaple vkrádalo se šero a mísilo se s vůní kadidla. Před hlavním oltářem klečela mladá sestra s tváří krásnou jak růže jerišská, zdobenou nevinností lilie, ale přec bylo na spanilé její tváři tolik bolu napsáno. Vždyť byla zde proti své vůli. Nebyla dobrovolnou „nevěstou Kristovou“. Oh, jak studeně ji zněla slova: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům.“ – Ona má odpouštět, ona, která tolik nevinně trpí – a komu? – těm, kteří hlásají: „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého!?“ Několik horkých slz skanulo jí po tváři a zazářily v posledním paprsku slunce, jak oběť nevinného utrpení . . .

Ubírajíc se z kaple, ulekla se, když ozvalo se za ní: „Panno Eliško . . .“ Nohy ji ztuhly, nemohla se se hnouti z místa, jak jí srdcem projel známý ten hlas.

„Což mne nepoznáváš, jsem tvůj Ojíř – pro tebe jsem přišel, panno Eliško!“

„V tomto přestrojení“ zašeptala.

„Ano, spíše se mně vše podaří. Však panno, čas kvapí, za chvíli zasednou v reflektáři k večeři. Zde máš kutnu, hoď ji na sebe, vrátná nic netuše, nás propustí.“

Vyhověla mu a za chvíli vycházeli z kaple dva mniši a ubírali se přímo k bráně.Vrátný pozdraviv je, otevřel jim bránu.Nebylo mu nic divného, že místo jednoho přišlého mnicha, dva odcházejí.

Když byli z kláštera ven, pospíchali nemluvíce ani jeden, ani druhý, aby měli město co nejdříve za sebou.

Dub byl na svém místě.

„Výborně Dube“, volal pan Ojíř radostí celý pryč, „místo dvou mnichů pojedou nyní tři!“

Na jednoho koně vyhoupl se Dub, na druhého posadil pan Ojíř pannu Elišku před sebe a uháněli k domovu. Vážanům se pan Ojíř vyhnul. Nechtěl rozdírati srdce drahé Elišky novým bolem. Když vjížděli na nádvoří tvrze lovčické, pravil pan Ojíř Dubovi: „Hleď, Dube, mám tvrdé hnízdo, pár hlav musilo by se o něj rozbíti,než by ho dostali.“

„Však nám ho bude třeba pane Ojíři. – Žijeme v neklidné době.

Měli oba pravdu. Pevná byla tvrz lovčická, postavena na vysoké „Strážce“, obehnaná hlubokým příkopem. Pravdu měl i Dub. Neklidné byly počátky vlády Zikmundovy. Kališníky pronásledovali katolíci a tito zase pronásledováni byli mocnějšími husitskými pány, rozhodujícím bylo, kdo měl více zbrojnošů. Ale tím si pan Ojíř hlavy nelámal. K pevné tvrzi měl dosti chasy, a proto bezstarostným okem shlížel z oken své tvrze k modrým lesům, bohatým vinicím a bujným lukám. Byl šťasten! Kališnický kněz požehnal jejich sňatku a štěstí, klid a mír zavládl na tvrzi. Pan Ojíř nevyjížděl ze své tvrze. Jemu vším byla šlechetná paní Eliška. Ba zapomenul i na pomstu, kterou chystal Hartlibovi. Nezapomněl na ni Dub a připomenul ji pánovi.

„Dube, jsi křesťan?“ tázal se pan Ojíř.

„Víš pane, že jsem.“

„Modli se“, rozkázal mu.

Dub se modlil: „Otče náš, jenž jsi na nebesích . . . . a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům . . . .“

„Dosti Dube“, zvolal pan Ojíř. „Pamatuj si: jakož i my odpouštíme našim viníkům!“

Dub neřekl panu Ojířovi na jeho vykládáni slova, ale u sebe si myslil: „počkej pane, až oni nám to přijdou vyložit, pak jim to neřekneš tak jako mně!“ Přes to miloval pana Ojíře a vždy večer rád usedal mezi mladou chasou a vykládal o panu Vojslavu a panu Ojíři. A dobrý pán nezapomínal na svou chasu a poslal tam medoviny, co vypili. A když zpěv jejich okny až do komnat pana Ojíře zazníval, šeptávala paní Eliška: „Bůh dej, ať štěstí u nás dlouho potrvá“.

Meč pana Ojíře odpočíval. Nosil jen lehký kordík, který mu stačil na jeho toulkách lesy, když doprovázel paní Elišku a pomáhal ji sbírat léčivé byliny. Její úsměv byl mu odměnou za každý nalezený květ a nikdo by v něm nebyl hledal chrabrého Táboritu – a ruce, které tak obratně mečem vládly, lisovaly jemné bylinky.

Již nebyl jeho písní rachot husitských vozů, ani řinčení mečů a kos, rány palcátů a sudlic; poslouchával a paní Eliškou píseň lesa, jíž šeptal mu šelest jehličí a píseň ta provanuta byla lesním vzduchem plným vůně lesních květů, trav a pryskyřic, a pan Ojíř pociťoval rozkoš pravého štěstí a spokojenosti . . .

Doprovázel dobrou paní i do chudých chatek v podhradí a pomáhal její jemné ručce rozdávati připravené léky nemocným, kteří se slzami v očích děkovali šlechetné paní, která pamětliva byla slov Spasitelových: „Cožkoli učinili byste jednomu z bratří svých, jako mně byste učinili!“

888

V čeledníku bylo mezi chasou ticho. Přišel podat z Vážan rychtář zprávy panu Ojířovi, jak pokračuje stavba nového dvoru. Když byl hotov, stavil se v čeledníku mezi chasou a při plecháči medoviny se rozvykládal.

„A je to pravda rychtáři, že tam na zbořenisku v noci strašívá?“

„Sám jsem se přesvědčil a v noci bych ani bez svěcené vody kolem nešel. Ti, co okolo šli, vypravují, že o půlnoci slyšeti je naříkání a zbořenisko prý obchází postava v plášť zahalená, s palcátem v ruce a poznali v ní pana Vojslava . . . .“

Bylo ticho, mladá chasa se vydechnout bála.

„Tys jim zase nahnal rychtáři strachu“, pravil vstupující Dub, „to by musil pan Vojslav toho ničemného Hartliba strašit a ne věrné poddané!“

„Však i na to přijde!“

„Přijde“ – Dub se zasmál, „víš co mně řekl náš pán . . .?“

„Slyšel jsem o tom. Ostatně si může Hartlib přijít pro odměnu sám!“

„Pak by bylo pro mne velkou ctí přivítati ho“, zahučel Dub. „A víš rychtáři, tomu se divím, že nenapadlo mi tehdy říci pánovi na jeho výklad: „Oko za oko, zub za zub . .“ také to stojí v Písmě!“

Nebýti paní Elišky, kdož ví, jak by se Dubovi za ta slova vedlo. Mrzela ta věc i pana Ojíře.

„Pak by bylo pro mne velkou ctí přivítati ho“, zahučel Dub. „A víš rychtáři, tomu se divím, že nenapadlo mi tehdy říci pánovi na jeho výklad: „Oko za oko, zub za zub . .“ také to stojí v Písmě!“

S utajenou radostí hlásil pak druhého dne Dub panu Ojíři, že od lesa blíží se jezdci.

„To je Hartlib se svými žoldnéři“, zvolal pan Ojíř. Odhodil vylisované květiny a rozkázal Dubovi: „S polovicí čeledě tajnou chodbou dostaneš se do lesa a napadneš toho ničemného lotra ze zadu. Zde si budu již radit sám.“

Než pan Hartlib se svou loupežnickou chasou stanul pod „Strážkou“, vylézala již v lese z tajné chodby čeleď lovčická a Dub ji šikoval. I ve tvrzi bylo nachystáno. Most byl vytažen a vše stálo na svých místech.

„Máš to pane Ojíři tvrdé hnízdo“, volal Hartlib posměšně.

„Proto dej pozor, ať hlavu nesrazíš a odlez!“

„Zapomínáš Ojíři, že si jdu pro předmět, který jsi z kláštera unesl!“

Pan Ojíř zlostí v tváři zahořel.

„Pojď bídáku, máš-li dost pacholků k tomu a zkus to!“

Hartlib to zkusil. Rozuměl svému řemeslu. Na životech čeledě mu nezáleželo, byla to většinou čeleď klášterní, nechtěl proto lacino od tvrze odtáhnouti. Část čeledě nechal na tvrz útočiti, co zatím druhá část střelami a smolnými věnci zasypávala čeleď pana Ojíře. Udatně musil se tento brániti, nečekal, že by měl Hartlib tolik čeledě. Rozdával pádným mečem rány, tak jako kdysi u Lipan – táborská krev se v něm ozvala.

Paní Eliška zatím klečela před krucifixem a modlila se za pana Ojíře. Všemohoucí vyslyšel prosbu milujícího srdce a když zdálo se panu Hartlibovi, že již – již zdolá tvrz, napaden byl pojednou ze zadu Dubem.

Pan Ojíř nechal spustiti most a se zbytkem čeledě z předu žoldnéře Hartlibovi, mezi nimiž nastal nepopsatelný zmatek. Boj byl rozhodnut! Ojířova čeleď obklíčila zbytek Hartlibových pacholků a jej samotného spoutaného postavil Dub před svého pána.

„Zde ho máš, můj dobrý pane a pověz mu podle písma: Oko za oko, zub za zub.“

„Jsem napaden a budu soudit!“ A studeným hlasem tázal se pan Ojíř Hartliba:

„Víš pane, co tě čeká? Šibenici pro tebe stavět – škoda práce. Tam na borovici u lesa pověsí tě moji pacholci, ty rytířský pane! Nač pasován jsi na rytíře, abys chránil vdovy a sirotky, nebo unášel a pálil jim tvrze? Abys chránil pokojné proti loupeživé lúze, nebo sám napadal?“

„Odveďte ho a než slunce zapadne, ať slouží za pokrm krkavcům!“

V tom vkročila pobledlá paní Eliška.

„Ne, můj drahý pane, nesuď tak krutě, nechci, aby lpěla na rukou tvých jeho nešlechetná krev, propusť ho a on sám životem svým odměnu si najde!“

Bojoval pan Ojíř krutý boj v srdci svém, větší byl než ten fysický před chvílí a posléze řekl mdlým hlasem: „Odejdi, pane Hartlibe, jsi svoboden, a ty Dube, vyprovoď ho až na hranice našeho zboží!“

Sklonil unavenou hlavu do dlaní a paní Eliška líbajíc jeho horké čelo šeptala mu slova andělská: „Miláčkové moji, milujte se vespolek . . .!“